Takový normální holky
Jedním z nejvýraznějších instagramových trendů je umění přijmout sama sebe

Klára Elšíková

S rostoucím vlivem sociálních sítí a Instagramu se dostala do kurzu jak dokonalá krása, tak reakce na ni. A tak se zrodilo hnutí body positivity, jehož tváří se v Česku stala Kristýna Dolejšová z projektu Za normální holky. V poslední době ale musí stále více obhajovat, za čím vlastně stojí.

Když dala na Instagram fotku, na které má silné akné, dostala několik reakcí, že tohle na Instagram nepatří. „Jak nepatří, proč nepatří? Pojďme se o tom pobavit, protože já si to myslím jinak,“ zareagovala na to Dolejšová. A tak nějak to všechno vlastně začalo.

S výzvou Za normální holky začala v roce 2016 a původně jen chtěla stejnojmenným článkem zdůraznit, že neexistuje něco jako jedna mainstreamová krása. Její text měl ale nakonec 20 tisíc přečtení, a tak rozjela blog. S ním za rok vyhrála Czech Blog Awards. Dnes najdete pod hashtagem #zanormalniholky už 26 tisíc příspěvků a její knihy Bez filtru se prodaly 4 tisíce kusů.

V Česku se na sociálních sítích k body positive přístupu hlásí i instagramový účet Silačky, influencerky Tess Kratochvílová, Anie Songe nebo zpěvačka Ewa Farna.

Body positivity
Body positivity stojí na přijetí všech typů a tvarů lidského těla a na tom, aby se člověk cítil sebevědomý, měl se rád takový, jaký je. Na tomhle přístupu si od roku 2004 ve svém marketingu buduje jméno značka Dove. Reaguje i modelingový a mediální svět: Ashley Graham se v roce 2016 jako první plus size modelka v historii dostala na obálku plavkového speciálu časopisu Sports Illustrated a tentýž rok ji americký Forbes umístil do žebříčku 30 pod 30.
Podle některých ale hnutí míchá dohromady zdravé sebevědomí s tělesnými a zdravotními extrémy. „Body positivity se rozvinulo jako silný protiklad proti posedlosti vyhublými a vysportovanými modelkami, možná to ale zašlo až příliš daleko. Takovou propagací normalizujeme obezitu a říkáme, že je to úplně v pořádku,“ píše v článku pro Guardian novinářka Lizzie Cernik.

Naráží tak na plus size modelky, jako je třeba Tess Holiday, která se sice v létě objevila na coveru amerického časopisu zaměřujícího se na zdravý životní styl i na říjnové obálce britského Cosmopolitanu, její proporce už ale spadají do kategorie otylosti.

„Lidé si často myslí, že jen sedím celý den na Instagramu a dělám fotky bez make-upu, ale tak to vůbec není,“ říká Kristýna Dolejšová. Jaké je tedy pozadí body positive působení na sociálních sítích u nás?

Lidé tě často obviňují z toho, že podporuješ obezitu, když říkáš, že je normální. Vnímáš to tak?

Váha je desetina toho, co na svém webu a ve svém projektu řeším. Mnohem podstatnější jsou témata jako šikana, kyberšikana, porucha příjmu potravy, toxické vztahy nebo to, jak přijímat sama sebe po porodu nebo když máte rakovinu.

Když pak někdo vezme z dvou let mé práce jeden příspěvek, ve kterém jsem sdílela modelku Ashley Graham a napsala, že je krásná, a řekne, že podporuju obezitu, tak to mě hodně štve.

Plus size modelka Ashley Graham

Čím se tedy zabýváš nejvíc?

Třeba tím, že mi píšou děti a puberťáci, kteří dostávají strašné bomby ve škole kvůli tomu, že jsou zrzaví nebo že jim odstávají uši, protože podle někoho nejsou normální.

Nebo mi třeba třináctileté holky přeposílají anonymní zprávy, které dostávají. O kyberšikaně by se mělo mluvit mnohem víc a někdo by s tím měl začít něco dělat.

Kolik takových zpráv ti přijde denně?

Denně je to průměrně 50 zpráv a část z nich je o tom, že někdo někoho šikanuje. A je velmi těžké udržet si odstup, třeba když mi ve 12 hodin večer přijde zpráva: „Děkuji za veškerou snahu, ale rozhodla jsem se vzít si život.“ V ten moment si musím uvědomit, že za to nejsem zodpovědná, že se snažím pomoct, ale když se něco takového stane, není to moje vina.

Takže si se všemi píšeš?

Snažím se, ale když to není v mých silách, hned je deleguji na Linku bezpečí, kde jsou odborníci, nebo na organizaci Anabell, která řeší problémy s příjmem potravy.

Kristýna Dolejšová

To ti musí zabrat spoustu času. Projekt tě živí?

Ano, zkoušela jsem práci na poloviční úvazek, ale nešlo to, nemohla bych ani jedno dělat na 100 procent, a to neumím. A když se chci věnovat projektu naplno, tak si jím musím vydělat.

Jak konkrétně?

Stále mám příjem z prodejů své knihy Bez filtru a pak jezdím na různé přednášky, ať už do škol, nebo v rámci soukromých akcí. Co se týká kampaní, spolupracuji s Dovem, kdy podporuji jejich Projekt sebedůvěry, se značkou Vichy a sportovní značkou Kari Traa.

Máš nějakou strategii?

Popravdě žádnou. Po tom, co měl můj článek úspěch, jsem se jen rozhodla udělat projekt, který bude ukazovat holky a lidi takové, jací jsou. Chtěla jsem, aby ukázal, že být normální není jen o vzhledu, ale o postoji. O tom, že normální je, když se lidé akceptují a chovají se k sobě hezky a neposílají si hejty.

Například ani nevím, kdy je nejlepší postnout příspěvek, dávám ho na sítě v moment, kdy to cítím a kdy si za ním stojím. Třeba až za týden. Není za tím absolutně žádný kalkul, protože tomu absolutně nerozumím. (smích) Také jsem si například myslela, že moje cílová skupina bude 13–18 let. Ukázalo se ale, že ta je paradoxně až na třetím místě. Na prvním je skupina 18–24 let a na druhém místě 25–34 let.

Jak to zvládáš, není toho někdy už příliš?

Jsem ten typ, který si tyhle věci hodně bere, a je pravda, že už to v poslední době úplně nedávám a chtěla bych se od projektu trochu oprostit. Snažím se pomáhat ostatním lidem, ale přitom mám sama často z hejtů a zpráv, které mi chodí, žaludeční problémy nebo nemůžu spát. A ve chvíli, kdy nejsem já sama silná, nemůžu pomáhat někomu dalšímu.

Takže plánuješ skončit?

S projektem zatím skončit nechci, ale potřebuju si od něj dát odstup, nechat jej žít trochu svým životem a soustředit se teď více sama na sebe než na ostatní.

Tenhle projekt neměl být paradoxně nikdy o mně, a i když chápu, že články, které napíšu já, fungují nejlépe, mám pocit, že se už recykluju. Druhá stránka je pak ta, že mi není příjemné, když mě lidé poznávají, a je náročné ve dvě hodiny ráno dostávat od svých fanoušků fotky štěňat, která se jim zrovna narodila, protože já mám také psa. A i když bych chtěla odpovědět, už na to prostě nemám kapacitu a pak jsem za tu špatnou a nafoukanou.

Není to škoda, nechat projekt žít svým vlastním životem?

Nechci říct, že jsem tohle hnutí u nás rozjela já, ale je pravda, že na tohle téma díky mému projektu začaly reagovat ostatní influencerky a myslím si, že jsou tady projekty, které moji myšlenku prezentují a budou prezentovat dál, i když třeba v trochu jiné formě.

Hlavně doufám, že časem už můj projekt nebude vůbec potřeba, protože se dostane do lidí samotných. Například mi chodí zprávy ve stylu: „Viděl jsem, jak se ve škole někdo někomu smál, tak jsem se ho zastal a chtěl jsem ti to říct.“ Tak to je ono.

Pošli to dál:   FacebookTwitterLinkedIn


⟵ Zpět na výběr tématu